Kavkaz 2015

Hurá už jsem doma :-)

Den 22. sobota 20.6.2015 800 km

Nejzábavnější den, mimo dálnici jsme ujeli asi 40 km.

Den 21. pátek 19.6.2015 680 km

Ráno jsme dali snídani Anglického typu a už jsme mazali směr domů. Hranice z Bulharska do Srbska v pohodě. Dojeli jsme až za Bělehrad. Afrička šlape, nikdo nenadává, prostě pohoda. Spát nás doslova zahnali komáři, spíme totiž u Dunaje.

Den 20. čtvrtek 18.6.2015 550 km

Znáte to, v nějakém telefonu se čas posune, někdo si myslí, že je ještě posun 2 hodiny. Prostě jsme vstali o hodinu dříve. Jen 3 hodiny je opravdu málo. Naštěstí jsme nevyjeli a ještě chvilku dospali. 200 km po tmě s autobusy, které nás předjížděly. Trošku ponorková výměna názorů a nevyspanost. Ty jsi, to jsi, nebezpečné, neviděl jsi, měl jsi, rychle, pomalu a … Nakonec jsme Istanbul projeli v pohodě. Hned za ním déšť až do večera. Na hranici počítače fungovali, tak to bylo v pohodě. Asi 50 km za hranicemi bereme opět hotel, dáváme výbornou večeři a místní černé pivko. Po večeři jsme se rozdělili, Jana s Jirkou nás opouštějí a budou si užívat delší cestu domů. Na hotelovém balkónu proběhla ochutnávka místních alkoholů. A bylo veselo. Spát jsme šli hodně unavení.

Den 19. středa 17.6.2015 640 km

Ranní vstávání s budíkem, rychlá snídaně. Naložil jsem Janinu, abych odlehčil nemocnému Bavošku. Pojďte se všichni podívat, jsou tu cizinci na motorkách a potřebují pomoct. Zhluk byl velký. Pak telefonát, přijede za chvilku. Je tu hodně těžká komunikace, nohy a ruce vítězí. Přijel, ukázali jsme prstem na bolavé místo, ukázali náhradní ložisko. Kývnul, že ano, ať jedeme za ním. Za 50 m odbočil do dvora a my za ním. Opravna motorových pil obsahovala i kladivo, dřevěný špalek a mosazný váleček. Stačilo to, společnými silami jsme za dvě hodiny odjížděli. Při odjezdu bylo velké loučení, čajíček a focení. 35 stupňů, docela to jelo. Scházelo sehnat jen speciální olej ve větším městě, shání se blbě i v Čechách. Tuhle soutěž jsem vyhrál. Rukama nohama, jsem dobrej. V „prodejně“ jsem ukázal na převodovku autobusu a pak stačilo jen vybrat ten správný. Radost byla veliká. Najednou černo, 15 stupňů a tak to zůstalo až do večera. Motorest byl jasný, teda pro část. Plán na ráno vstát ve 3 a ujet 200 km do Istanbulu a přejet ho před ranní špičkou. 3 hodiny spánku bude stačit.

Den 18. úterý 16.6.2015 540 km

Ráno nás probudil strašný rachot. Asi jsme si postavili stany do cesty ohromného stáda koz, které tam byli zvyklé chodit každé ráno na pastvu. Pasáci na ně povykovali, nechtěli, aby chodili mezi stany. Fakt dobrej budíček. Po dobu balení nepršelo, začlo až při odjezdu. Cesta byla deštivá a po nočním dešti hodně blátivá, kluzká a se spoustou kamení. Asi po 30 km se změnila ve staveniště a pak zase v úplně novou silnici s tunely a spoustou vodních děl. Celou cestu jsme se pohybovali ve výšce okolo 2000 m.n.m. Až na počasí, výborný motorkářský zážitek. Cílem dne bylo dojet co nejvíce k Istanbulu. Když jsme najeli na hlavní silnici, tak to šlo. Super skoro dálnice. Po nalezení místa na stany se bohužel stalo, co jsme nikdo nechtěli. Jurovi se objevil olej na zadním kole. Kdo má BMW ví. Jura díly má a tak máme natažené budíky na brzo a budeme hledat dílnu, kde se to pokusíme opravit.

Den 17. pondělí 15.6.2015 313 km

Nechci se opakovat, zase sluníčko. Těch zbývajících asi 40 km silnice je opravdu rozbitá až žádná. Byla pro mne jeden z největších zážitků téhle cesty. Bral jsem to jako cestu domů. Tohle jsem ovšem nečekal. Fakt krásný poježdění, nahoru, dolů, brody, kamení, krávy, kovbojové, u každé zatáčky pramen a všude posázené chaloupky. Každý, koho jsme potkali, mávali a chtěli si povídat. V průsmyku byl i fastfood. Interiér mám natočený, taky výživný. Zlepšující se cesta z průsmyku vedla vlastně až k moři na přechod do Turecka. Úroveň Turecka se pozná už na hranicích, žádné úplatky, prostě v pohodě. Ještě před hranicemi jsme udělali velmi důležitý nákup. V Turecku totiž není jednoduché koupit alkohol. To jste měli vidět ty tašky. To se to nakupuje s cizí kartou. Jana mi totiž půjčila svoji rezervní, za což jsem velmi vděčen a vše do puntíku vrátím i s úroky. Nepojedeme po nudném pobřeží Turecka, musíme jet přes hory. Tak jsme jeli. Půl hodiny od zahnutí vlevo od moře jsme byli promočení a byla fakt velká mlha. Pak se počasí prozatím umoudřilo. Přes hory jsme projížděli podél nově dostavěných přehrad fungl nových silnic. Tolik tunelů jsem vůbec nepochopil. A jsou otevřené. Pak to začalo, průtrž, tunel, průtrž, tunel … Navigace tu novou cestu neznala, znala tu naproti, co ji používala stavka. Když nová cesta skončila, změnila se v úplně malinkou, kam se sotva vešlo auto. Za deště jsme zakempovali.

Den 16. neděle 14.6.2015 300 km

Po noční bouřce bylo zase sluníčko. Čím dál později a hůř se mi stává a vůbec nestíhám. Asi si budu muset nastavovat budíka. V plánu jsme měli navštívit skalní město Vartzia. Cesta vedla podél řeky hlubokým údolím, krásná asfaltka, úžasné poježděníčko. Skalní město bylo stejné jako ve filmech, ale zajímavé to bylo. Zakončili jsme výborným šašlikem a pokračovali nejjižnější cestou na hranice u Batumi. Asi po 60 km jsme udělali nákup a Jirka si vzpomněl, že nechal v restauraci nabíječku, a tak se vracel. My jsme pokračovali dále. Pak to zase začalo. Zastavili jsme řidiče. Jak dlouhá je tahle plochaja daroga? Asi 50 km řekl, ale s motorkama, že to projedeme. Ve stupačkách jsme ujeli asi 10 km serpentin a zakempovali u „silnice“, aby nás Jirka nepřehlédnul. Po posezení u táboráku nás zahnal déšť do stanů. Celý den byl pro mne opravdu velkým motorkářským zážitkem, na který nezapomenu.

Den 15. sobota 13.6.2015 292 km

Ráno jsme si trochu prodloužili. Vůbec jsem se nevyspal, návštěvy záchodu byli časté. Ráno už bylo v pohodě, jen začalo pražit sluníčko, tak mne stejně vyhnalo ze stanu. Nezbylo než osvěžující koupání v bazénu. Vyrazili jsme v 11. Překvapilo mě, že celou dobu v Arménii se pohybujeme ve 2000 m.n.m. Naš plán bylo dojet k ruské meteorologické stanici. Nakonec to byl můj zatím nejlepší zážitek. Dlouho jsme stoupali úzkou rozbitou asfaltkou. Okolo ty zelené kopečky, jen byli posety balvany různých velikostí. Výš potom byly zbytky sněhu. Trochu mi to připomínalo Durmitor. Dorazili jsme 3200 m.n.m., paráda, počasí přálo. Dlai jsme si v místní restauraci místní specialitu. Silný vývar z ovečky s kostí a kousky všeho, jen ne libové. Byla bílá. Dali nám k tomu namačkaný česnek, sůl a půl metru dlouhou srolovanou uschlou placku, která se lámala do polévky. Bylo to v takové velké míse a to bylo na další míse se žhavými kouřícími uhlíky. Polévka se řádně dochutila a byla výborná. Jen mi bylo po noční anabázi a syté polévce trochu nejisto. I cesta zpátky byla fakt dobrá, krásně jsem si ji užíval až na kraj TKC. Zbytek cesty až na hranice proběhl i přes hodně špatnou cestu zdárně. Příjezd na hranice byl asi 20 km rozbitá prašná cesta s výmoly. Jak foukal silný vítr, vypadalo to jako na Dakaru, pruh prachu směřující kolmo od motorky. Při příjezdu na hraniční přechod jsem si připadal jak při vjezdu do Počáteckého družstva. Stádo krav, prasat, koz, ovcí, hus a štěkající psi. Do toho kovbojové na koních křičící a mlátící ty stáda. Do toho „kamiony“, traktory a prodávající babky chléb. Silnice poseta něčím mazlavým. Celníci v civilu nás poslali do jednoho sklepa. Tam po nás chtěli 25 EUR. Na část účet byl, na část ne. Asi na charitu. Pak už jen kroutící hlavy celníků na gruzínské hranici. Prý tolik koňaku a na motorkách. Zakempovali jsme kousek za hranicemi u jezera. Nic jsme nepili a šli jsme spát, náročný, zato krásný den.

Den 14. pátek 12.6.2015 230 km

Krásně jsem se vyspal v té výšce, krásná zima a ranní sluníčko. Autobusy školaček to trochu kazily, aspoň jsme se měli na co koupat. Po společné fotce jsme vyrazili na cestu do hor. Ten den jsme navštívili 3 kláštery. Se sochou boha, s výhledem na fakt gigantický Ararat a napůl zadlabaný do skály. Cestou Jana změnila svůj názor a do Jerevanu se za kamarády nejede. Důvod všichni znají. Mne na tom osobně hodně mrzí, že chudáci kamarádi připravovali program a kdo ví co ještě a my jsme jednoduše zavolali, že nepřijedeme. Hodně mi to pokazilo náladu. Náladu mi srovnalo ubytování u dvou příjemných Holanďanů kousek od Jerevanu. Bazének, venkovní sprcha, kuchyňka, no prostě paráda. A pak se to stalo, banka mi zablokovala kartu, že prý hrozí zneužití. A taky jsem byla asi 6-krát v noci na tom krásném záchodě, asi z Holandska. Pro mne zatím nejhektičtější den.

Den 13. čtvrtek 11.6.2015 290 km

Od rána jsme postupně stoupali k jezeru Sevan, krajina se změnila v takové kulaté travou porostlé bochánky. Všude se pasou velká stáda, je to dost nebezpečné, na motorky nejsou zvyklé a dost se plaší. Cestou v jednom z měst jsme zastavili u tržiště a trochu ho prozkoumali. Dlouhý tunel s výjezdem nad 2000 m.n.m. mě překvapil. Vyjeli jsme jakoby jinde. Ráz krajiny se změnil, bochánky zůstaly a bylo to všechno daleko sušší. Pár zatáček a byl tam Sevan. Objedeme ho zleva, což není nejfrekventovanější. Podél pobřeží byla spousta rekreačních středisek v různém stádiu rozestavěnosti nebo rozpadu. Funkční nebylo žádné. Takových různých staveb je po Gruzii a Arménii spousty. Vlevo od silnice vedla železnice, ta fungovala, dokonce i vlak jsme potkali, vezl kamení z nedalekého lomu. A pak to začalo, paráda. Do stupaček a spousta děr, prachu i kaluží. Celá ta cesta okolo jezera byla asi 100 km, z toho ta zábavná asi 30 km. A když jsme byli u jezera, muselo proběhnout i koupání, osvěžující. Když jsme vylezli z vody, tak se do nás pustili. Muňky v mračnech se na nás lepili. Doslova nás vyhnaly, rychle obléknout a pryč. Jsem zvědavý, jak dlouho budeme nacházet černé placičky všude. V jižní části Sevanu se krajina zase změnila, borovice, písek, bažiny. Protože v jezeře jsou ryby, tak je musíme ochutnat, raky neměli, prý že je všechny vozí do Ruska. Restaurace byla rozdělená na luxusní salónky. Rybky, salát a pečivo nám nosila paní, která nám vůbec nerozuměla. To jídlo bylo výborné, čerstvé a stálo na hlavu asi 150 Kč. Nezbytný nákup proviantu, vždy mají největší regál s kořalkou, ale fakt velký. Cíl spát na Karavanseraj. Byla to zastávka obchodníků na Hedvábné stezce. Dojeli jsme tam po krásné silnici mezi zelenými bochánky. Ve výšce 2400 m.n.m. jsem ještě nestanoval, tak se uvidí.

Den 12. středa 10.6.2015 292 km

Úplně jsem užasl, když jsem vystrčil hlavu. Nejfotografovanější pohled a symbol Gruzie osvícený ranním sluníčkem. To hned zvedne náladu všem. Plán na tento den byl jasný. Dojet pokud možno až k jezeru Sevan v Arménii. Výhledy …. To už jsem několikrát psal. Kafíčko ve společnosti kamionářů, byla slušná zábava, tentokrát se nechala jen Jana. Vodečka a málem jsme nepokračovali. Ani nechci vědět, jestli potom jeli i kamionáři. Jeden vozil každou neděli plný kamion raků do Ruska. Hurá máme cíl u jezera Sevan, prý je to pochoutka v místních restauracích. Ještě zastávka u místní památky. Zajímavou „chvilkou“ byla hranice. Gruzínská část v pohodě. A Arménská? U támhle toho okénka musíte zaplatit 7500 s účtem, prý poplatek za proclení. Mně dáte 2000 bez účtu, to je za mojí práci. A co strachovka, ptali jsme se. To musíte až u další závory, tam nám ji nedali. Pak nás odchytl agent od pojišťovny, že nám strachovku vydá. Jeden úředník opisoval doklady a druhý tisknul a vybíral peníze. Perličkou na tom je, že papír, co jsme dostali je jen jejich rozsypaná rejže. Takže nikdo neví, co tam je. Ani jestli je to strachovka nebo co. Takže nemůžeme posoudit, jak hodně nás natáhli. V Arménii už jen malá bouřka, nákup „večeře“, začalo nám totiž zase chutnat. Jinak Arménie je o poznání chudší, jezdí se tady předpisově a spořádaně. To je první viditelný rozdíl. V Gruzii mají totiž předjíždění jako národní sport. Zakempovali jsme těsně před tmou a deštěm, k Sevanu jsme nedojeli.

Den 11. úterý 9.6.2015 375 km

Hned ráno mne vzbudili, že rychle, že fouká málo. Tak bez snídaně vyrážíme jako lazaret. Jana a Petr jsou po noční bitvě unavení. Tomáš má po parakotoulu pochroumaný kotník. Nevadí, nandáme ho na motorku a pak to jde. Zato Afrička se umoudřila. Přestalo foukat, začalo opravdu horko. Navštívili jsme muzeum toho hodného pána Stalina. Zajímavá historka. Cestou dobrý oběd a rovnou do hor po vojenské silnici, kterou budoval Hitler. Zatáčky, výhledy, no zase paráda. Spali jsme 1700 m.n.m. s výhledem na Kazbek.

Den 10. pondělí 8.6.2015 0 km

Nevypili. Protože otec celé té rodiny je vezl jedním autem domů. Chtěl si doma ještě popít a tak si dva centimetry zachránil. Ráno bylo rozhodnuto, musíme posunout odjezd. Jasná obloha, koupání a pospávání pod stromem. Tak jsme strávili celý den. Ten vítr byl totiž tak velký, že nešel sbalit stan v jednom. Když jsem si nandával kafe do hrnku, tak mi ho sebral vítr a to nemluvím o stavění bariéry pro vařič. A motorkáři přece opalovací krém nevozí a fakt foukalo, tak jsme byli na sluníčku. Dva účastníci z toho měli veselou noc. Já to ustál jako prasátko.

Den 9. neděle 7.6.2015 265 km

Ráno začalo nádherným počasím. Výhledy na zasněžené kopečky. Po sbalení jsme oblékli promočené oblečení a vyrazili stejnou cestou zpět z hor asi přes 100 km serpentin. Původně jsme plánovali přejet hory úplně a vracet se jinudy, bohužel byl v průsmyku sníh a nebezpečno. Cesta s výhledy a rozvodněnou řeknou, super. Zastavili jsme u Ingurské přehrady, prý je druhá nejvyšší klenutá hráz na světě. Zajímavostí je, že je v Gruzii a turbíny má v Abcházii. Začali jsme směřovat na Tbilisi a cestou se zastavili v Unescem Chráněném Gelati Monasteri. Už toho na nás v tom horku bylo moc a začali nám padat motorky a bylo to celé hektické. Raději jsme doplnili zásoby a utábořili se za městem u řeky. Jana si ráda povídá s domorodci, tak navázala kontakt s piknikující rodinkou. Zeptali se jí, co pije. Řekla, že červené víno. Tak sedli čtyři do auta a odjeli. Zatím jsme s Petrem a Tomášem dali koupel. Voda byla teplejší než vzduch, seděli jsem v ní dokola a popíjeli pivko, super relax po tak náročném dni. Pak jsme se dozvěděli, že je termální. Ti čtyři se vrátili s 20l plastovým demižonem. Takové ty co jsou v kancelářích na vodu. Takovou družbu jsem opravdu nečekal. Šašlik, pečivo, salátek a ten demižon. Byli opravdu hodně družní. Zpívalo se, tančilo, objímalo a to hodně dlouho. Zajímavé bylo připíjení si na něco ve formě proslovu. Na bratry, sestry, Čechy, Gruzínce, děti, bratry, rodiče, tetičky, bratry a tak dokola. Opravdu důkladný zážitek. A ten demižon? To až zítra, protože to bylo zítra.

Den 8. sobota 6.6.2015 85 km

Ranní vytrvalý déšť nevěstil nic dobrého. Snídaně a dohadování, jak to uděláme. Na chvilku přestalo, vyrazili jsem na lehko. U stanů zůstal Petr. Navigace ukazovala 40 km. Cesta začala asi 5 km podivnou novou betonkou, pak sjezd kamenitou serpentinou do první vesnice. Počasí se mezitím umoudřilo a pršelo jen občas. Nádherné kopečky, v údolí řeka, podle které vedla hodně žalostná cesta, evidentně projetá buldozerem po letošní zimě. Dost náročné, hlavně pro Janu s Jirkou na jedné motorce. Po dosažení vrcholu Ušguli probíhalo nezbytné společné focení. Místní obchůdeček, kde při pivečku odpočívala armáda a místní silničáři byl hodně skrovně zásobený. Pojedli jsme kolu a místní sušenku a vyrazili zpátky. Jana se nasáčkovala do maršutky ke studentům a Jirka si mohl vychutnat cestu zpět. Jelo se o rychlostní stupeň rychleji (2,3) a zábavněji. Zpestření v podobě vytrvalého deště, občas kroupami, přinesla oprava Afričky bez možnosti se schovat bylo perličkou. Hodně vody schovalo všechny díry a cesta vypadá krásně vyžehlená. Tak jsme nemuseli kličkovat a jeli jsme prostě rovně a hlavně rychleji. Ke stanům jsme dorazili úplně mokří. Večerní debata v nepromocích u ohníčku byla hodně koňaková a dlouhá. Nesmíte se divit, takový nezapomenutelný zážitek se musí náležitě probrat.

Den 7. pátek 5.6.2015 270 km

Ranní koupání bylo super osvěžující. Dali jsme si malý odpočinek a vyrazili až v 11. Cesta byla o poznání zábavnější s cílem dojet do města Mestia, jeden z cílů naší cesty. Cesta je hodně podobná Albánii, ale se zasněženými vrcholky hor. Do hor jsme šplhali podél drsné řeky, asi jarní tání. Silnice často v hodně žalostném stavu. Příroda byla nádherná, hluboké zalesněné kaňony, ve stěně zaseknutá silnice se spousty tunelů. Perličkou byl výborný oběd. Do Mestie jsme dorazili po 260 km. Udělali nákup a popojeli za město najít pěkné místečko. V Mestii jsme potkali dva Němce, kteří se vrátili z Ušguli. Měli úplně zaprášené obličeje. To se nám určitě nestane, celou noc totiž pršelo. Tak se uvidí.

Den 6. čtvrtek 4.6.2015 330 km

Afrička vykouzlila Láďovi úsměv spokojeného dítěte, když nastartovala bez tlačení. Pak potlesk všech účastníků, mohlo se jet. Cesta byla hodně nudná, oplocená čtyřproudá silnice mezi mořem a trochu modernějšími paneláky. V našem směru se k moři nalevo ani nedalo odbočit. Nechápu, že si dokážou takhle odříznout cestu k moři. Malá zábava cestou přeci byla. Afričce došel olej na dolévání, tak jsme sháněli a po pár zastavení koupil Láďa 2 l. Po asi 3250 km jsme konečně dorazili na hranici. Průjezd byl bez problémů, řekli nám, že strachovku nepotřebujeme a že můžeme jet. Ihned byl poznat ten pravý východ, krávy, pomalu jedoucí přetížený „kamiony“ a ty vůně. Tak tady se mi bude líbit. Nakoupili jsme večeři, hlavně koňak a pivečko. Po koupání v moři na pěkném místečku nám všem moc chutnalo.

Den 5. středa 3.6.2015 445 km

Ranní procházka mezi rýžovými políčky, po horské vesničce a s ranní očistou byla dobrým začátkem dne. Pokračování ve formě společných míchaných vajíček, taky super. Horší už byl déšť, který nás trochu prověřil při balení a prvních asi 50 km. Pak jen silnice, co není dálnice, ale je lepší než česká dálnice a příjemná policejní kontrola. Opsali si pouze doklady, pochválili Baroše, prostě příjemná chvilka. Moře je tu podobné jako to Černé moře na Krymu :-) Trošičku bordel, ale první kontakty s lidmi bylo pro mne velkým zážitkem. Zastavili jsme na oběd v lesíku u moře a tam piknikovala partička. A už to nosili. Samozřejmě čaj a buchty. Maso nestihli ugrilovat. Vláďa nejedl, spravoval Afričku. Dal jí poslední šanci před nákupem nové baterky v podobě nového regulátoru. Neuvěřitelné, kolik si toho Afrička veze. Později jsme se rozhodli pro nákup baterky, ale kde? Určitě ještě v Turecku. Potkali jsme Hodnu autosalon, tam se zeptali a poslali nás 2 km do centra, že tam je servis motorek. Byl tam. Já a Láďa jsme domluvili výměnu baterie. Nechápu, že vytáhl z té garáže novou, úplně totožnou baterii za 60 USD. Znovu se potvrdila jejich neuvěřitelná pohostinnost. Čajíček, svačinka a dlouhé nezapomenutelné loučení s celou rodinou a asi 10 přihlížejících. A ti také dostali čaj. Asi po 70 km jsme našli pěkné místečko se západem slunce s pejskem, který nás celou noc hlídal a taky ráno vzbudil.

Den 4. úterý 2.6.2015 412 km

Vůbec bych nečekal, že tak blízko u Istanbulu to bude takový vesnický. Když jsme včera v noci stavěli stany, mysleli jsme, že jsme někde uprostřed většího města. Okolo jezdili traktůrky se slámou, ovečky, lidi se na nás smáli, mávali, hezký výhled a sluníčko. Prostě super start. Ranní přesun, byl ve znamení shánění dálniční známky. Všichni velice ochotni nám pomoci. I policisti na motorkách radili. Dokonce mi dal na ucho jeho manželku a ta mi anglicky vysvětlila, kde ji koupíme. Zase ji neměli. Asi na osmé pumpě se podařilo, domlouvání, turecké formuláře, nalepit a jedeme. Zde mají dálniční známky https://www.google.cz/maps/place/40%C2%B043'23.8%22N+31%C2%B028'02.0%22E/@40.7232682,31.4672242,17z/data=!3m1!4b1!4m2!3m1!1s0x0:0x0).

Pak už jen cesta po super kvalitní čtyřproudové silnici. Taková D1. Po cestě jsme se zastavili na odpolední oběd a frčeli dál. No, frčeli, začala zlobit Afrička, to čerpadlo a dokonce přestala startovat. Pak Tomášovi shodil vítr od kamionu motorku. Afričku jsem roztlačili a našli pěkné místečko. Výhled na zalesněné kopečky s posázenýma vesničkama, ze který trčí ty rakety, nebo co to je. V údolí jsou rýžová pole ve stádiu zelená a řeka. Hygiena č.1 v takovém prostředí nám prostěla. Fakt romantika. Zajímavý na večerech je to, že vždy něco slavíme. Například dnes jsme slavili mezinárodní den ptáků, jako že hýl. Tak jsem dostal lahev myslivce. A po tak romantické koupeli, byly debaty hodně výživné. Ujeto 412 km (bavošek má 50 000 km!!!, prý zase dostanu flašku).

Den 3. pondělí 1.6.2015 600 km

Kluci říkali, že to bylo, jako když hodí cvičný granát mezi stany a to třikrát. Byli tací, kteří dokonce vylezli ze stanu a zkoumali, co to bylo. To jsem jim objasnil až při snídani. Chtěl jsem si více nafouknout svou novou karimatku a po ránu to přišlo. Tři po sobě rány. Nevydržela a pod hlavou mám takový pěkný polštářek. Zkušenosti mám ale takové, že pěkný je jen dočasně. Bude z toho neforemná koule a nepůjde na tom spát. Snídáme při sluníčku, oblékáme se, a když jsme oblečení, zjistíme, že ještě musíme opravit na Afričce zvuky vydávající převodovka. Povolili jsme přešponovaný řetěz. A to už jsme zpocení, ale zdárně vyrážíme. Po cestě nám udělala Afrička radost, přestala jet na dálnici přesně pod mostem. Závada byla identifikována, čerpadlo nádrže. Najednou zase začalo jít. Nejhorší oprava je, když se něco opraví a opravář neví jak. Pro jistotu jsme sundali víčko od čerpadla. Pokračovali jsme bez poruchy. Lídl a následovali hranice. Nepostupující kolona nevěstila nic dobrého. Nakonec z toho byli 3 hodinky, prý jim nefungoval systém a to hned třikrát. Tomášovi přečetli špatně T na značce. Vše se vysvětlilo a můžeme pokračovat. Jelo se super, dálnice fakt mazec. Tři pruhy a žádná auta. Před Istanbulem Petr prohlásil, že ho jízda na svém BMWa baví, že pojedeme až do Asie. Istanbul je slušnej mazec, prý kolony. My jsme ho projeli 100 kilometrovou rychlostí. Museli jsme se přizpůsobit, ty blázni by nás smetli. Asi 100 km proplétání mezi rozjetými kamiony dnešní soutěž o zážitky s rezervou vyhrálo. Radost, že jsme to zvládli, byla veliká. Louka vedle mešity, Jura slavil narozeniny, oslava Dne dětí a spát.

Den 2. neděle 31.5.2015 360 km

360 km je opravdu málo. Tak brzo jsem to nečekal. Přechod do Bulharska, horší silnice, delší hledání spaní a ještě k tomu zlobí Afrička. Však se zadaří jindy. Třeba před zítřejším Istanbulem :-) Ještě že zrovna Afrička, je totiž nejjednodušší a lehce se tak opravuje. A při 20-ti letech na to má nárok. Nakonec nejlepší zážitek dne byl oběd. Okolo čtvrté hodiny jsme narazili na Motorkářskou restauraci Route 80. Byla u čtyřproudové silnice s dvojitou čárou. My přejeli z druhé strany. Hodně jsme se styděli a ve zmatku jsme přejeli na druhou stranu. I kamiony troubily. Strašný přestupek. To jsem ovšem nečekal, co bude následovat. Jídlo bylo luxusní, spousta motorkářů, vyladěný interiér a obsluha byla hodně pohledná v drsnějším stylu. Od štamgastkého stolu se zvedli dva floutci a nasedli na nějaké žiletky, asi byly zelený. Džíny, tričko, oblek a černé mokasíny. Vlastně jeden měl mikinu a to bylo vše. Nejdřív ukázali, jestli to má omezovač na místě a pak to začlo. Nevím, co to bylo za rychlost, jezdili po zadním mezi těmi kamiony a smáli se. Naštěstí nám tohle divadlo nenaúčtovali. Pak už jen pomalá cesta okolo Sofije a Stany. Dojeli jsme si pro pívečka a bylo dobře. Zítra Istanbul.

Den 1. sobota 30.5.2015 898 km

Na cestu Kavkaz 2015 jsem vyrazil brzo ráno z chaloupky na Vysočině. S kamarády jsme měli sraz u Jirky s Janou. Po nalepení nezbytných samolepek a společného vyfocení jsme vyrazili na cestu. Já BMW 1200GS, Petr BMW 650GS, Zdeněk Transalp, Láďa Afrika, Tomáš Tenere 605 a Jirka s Janou BMW 1200GS. Cesta probíhala vcelku v pohodě. Bratislava, Maďarsko. U Budapešti se bohužel Zdeněk otočil k domovu. Dále jsme pokračovali už jen v pěti motorkách a doufám, že už to tak zůstane. A aby nebyla cesta tak nudná, pokoušíme se Petrovi nastavit podvozek. Taky se mu to nějak vlní, to snad doladíme anebo si na to zvykne, což je pravděpodobnější. Vláďa pro změnu doléval olej do převodovky své Afriky. Když jsem se ho zeptal, jak při jízdě zjistil, že tam má málo oleje, odpověděl, že to tam nějak rachtá. Spaní jsme našli vcelku v pohodě u řeky. Trochu jsme poklidili odpadky a pak už to znáte. A taky jsme si začali uvědomovat, že nás čekají tři týdny bez toho, od čeho si potřebujeme odpočinout. A to byl druhej důvod, proč bylo tak veselo.