Maroko 2016

Den 18. úterý 18.4.2016

Zažili jsme toho hodně a po 18-ti dnech se v Praze loučíme. Brzy čekejte video a fotky.

Den 14. úterý 14.4.2016 440 km

Budíček v 7, snažíme se vyrazit co nejdříve. Máme před sebou přes 400 km a chceme dojet do Portugalského Fata. Je to město, kde každoročně probíhá největší motorkářský sraz. Je to vždy v červnu, což je jindy. Ale to nevadí, pokusíme se nasát aspoň část atmosféry, která zde musí určitě panovat. Jsme v Portugalsku, rázem se vše mění, všude jsou úplně čisté domy, jako kdyby je malovali každý rok. Všechno je pomalejší, na křižovatkách jim trvá, než se rozjedou, jsou v pohodě. Po chvilce hledání nalézáme takový památník ve formě umělecky zpracované tříkolky. Pořizujeme důležité fotografie, pózujeme i ostatním turistům. Diví se, že jsme až z Čech. Probíhá standardní večerní nákup zásob. Vjíždíme do obrovského, docela plného kempu. Část večera trávíme v místní hospůdce. Dokonce pijeme točené pivo z půllitru, takový luxus. Řádně unaveni usínáme.

Den 13. úterý 13.4.2016 110 km

Celou noc na jeden zátah, už jsem si na stan zvykl. K snídani vařím Marockou polévku z pytlíku "hariru". Taková gulášovka bez masa s cizrnou a čočkou. Je teplo, vyrážíme na dvouhodinovou cestu do přístavu. Cestou projíždíme poslední město Tanger a najíždíme na pláž k poslednímu focení u Atlantiku. Po chvíli nás vyhání voják, a že nesmíme fotit. Přijíždíme do přístavu, probíhá odbavení a nalodění. Ahoj Afriko! První naše cesta vede do Lidlu, nakupujeme zásoby na večer a bereme kemp už po 30 km. Zásoby dochází.

Den 12. pondělí 12.4.2016

Už zase něco nesou, čaj, vajíčka a běhají okolo nás. Jsou neuvěřitelně hodní, ihned jsme kamarádi. Snídáme, balímea probíhají dárečky, focení a loučení. Další cíl je Atlantik. Tomáš píchnul prst do mapy a tak jsme i věděli kam. Projíždíme Rabatem pouze s jedním špatným odbočením, ale je to v pohodě. každého Čecha bych v rámci řidičáku poslal na zkušenou na týden do Maroka, aby se učil ohleduplnosti. prostě jezdí bez ohledu nato, kdo tam bude dřív. A protože je Tomáš dobrej, tam jak píchnul prst, nacházíme řadu restaurací a nahánějícími číšníky a kuchař. A protože jsme chlapi, volíme restauraci s dámským personálem. Udělali jsme dobře, výborné mořské speciality a stále se culící a pochechtávající úplně čokoládová servírka pro nás byl výjimečný zážitek. S náma jet nechtěla, tak jsme jeli sami směrem na sever s cílem být tak do 100 km od přístavu. Zítra ve 14:00 nám totiž jede trajekt. Do kempu vjíždíme hodinku před tmou. Stavíme rychle stany vedle německého párečku na motorkách a vyrážíme sehnat pivo. Jsme v oblasti se spoustou turistů.

Den 11. pondělí 11.4.2016

Po objednané snídani, kterou nám nejdřív nechtěli dát, pak přijel šéf s hodinovým zpožděním, tak jsme ji dostali a vyrážíme. Cestou domů na sever, zastavujeme asi na poslední zajímavost vodopády Dozoud. Typická turistická akcička. Autobusové parkoviště, všichni se perou, kdo nám bude hlídat motorky a kdo nám bude dělat průvodce. Necháváme si od jednoho vysvětlit, kdeco a jakým směrem je. Po té rázně odmítáme jeho služby a pokračujeme sami. Nejdříve volíme jednodušší a pohodlnější část ze shora. Docela nás překapila výška trojstupňového vodopádu. Lidi chodí až na jeho hranu bez zábradlí, my jsme trochu opatrnější. Drsný výšlap ze spodu vodopádu zvládáme. Cesta je lemována obchůdky a restauracemi. My neodoláváme a dáváme si nejhorší oběd. Motorky nacházíme v pořádku, radíme se co dál. V navigaci zadáváme jediný kemp směrem na sever vzdálený 200 km. S odřenýma ušima to dáme. Jen že cesta ubíhá pomalu. nejprve opravují silnici a to hodně dlouhou, pak ojíždíme špunty pneumatik až do kraje, při přejezdu menšího sedla. Cestou projíždíme spoustu měst, čas utíká, ubytování po cestě žádné. Zastavujeme v jednom větším městě nakoupit zásoby, to se nám daří na hodně rušné křižovatce. S Jurou ochutnáváme teplé vdolečky. Vždy večer vytáhnou stránky s různými pochoutkami a začíná ten správný mumraj. Do kempu odbočujeme těsně před tmou. Jako kemp to sice vypadalo, ale opuštěný. Naštěstí víme, že ve městě jsou hotely, do kterých se nám ale moc nechtělo. Ptáme se kolemjdoucích na místo pro stany, umí anglicky a tak nás zvou na vlastní zahradu. Byl to otec se synem, asi tu zahradu pouze hlídají. Přinesli nám stůl, židle a barel s kohoutkem na umytí. Trochu nejistí jsme stavěli stany. Pobíhali mezi námi psi a koně, tak to bylo veselo. Dostali jsme čaj, nabídku jestli nechceme hašiš. teplota okolo 10 °C, postupně odpadáváme spát.

Den 10. neděle 10.4.2016

Jsme v půlce a máme v plánu popojet směrem k Marakeši. Vyrážíme nabalení. Cesta širokánským údolím. Podél řeky jsou rozeseta zelená políčka. V dálce zasněžené vrcholky hor. Asfalt úplně nový. Projíždíme okolo filmových studií, kde se točil například Gladiátor. Jsou to takové obrovské areály různých hal s velkou bránou. K dekoraci jsou použity rekvizity z filmů. Zastavujeme u oázy Skoura. Je to takový les z palem a občas nějaká trčící stavba, vše je obehnané zdí. V době, kdy zboží přiváželi karavany velbloudů, zde končila jejich 2,5 měsíců dlouhá pouť přes Saharu. Tady zboží překládali na muly, které pokračovaly přes Atlas do Fésu. My za zeď nejdeme, bohužel všechno, co má být zelené, je tolik zaprášené, že všechno má barvu země, tak se nám tam nechce. Každé město nebo vesnice má takové centrum, které je na hlavní silnici. Jsou tam restaurace, obchody, prodejci, zastávky autobusů a pěkný mumraj. Jsou to restaurace, kam nechodí turisté, ale my ano. Vždy jsou velice ochotní a jsme středem pozornosti. Všichni nás varovali, že se anglicky nedomluvíme. Kde se pohybují turisté, tam základy potřebné k tomu, co potřebujeme, mají. A tak testujeme místní pochoutky. Nejznámější je tažin. Je to dušené cokoliv v keramické misce se špičatým deklem. Na konci toho deklu je kulička, jako bambulka. Na dně je maso, pak poskládaná různá zelenina, brambory. Celé se to peče nad dřevěným uhlím. A jak to voní! Naposledy přejíždíme Atlas na severní stranu, vše je zelené, velké jehličnaté stromy. Začínají zde jezdit velké kamiony, luxusnější auta, jako kdybychom ujeli 50 let. Už skoro za tmy nalézáme hotýlek. Ve vestibulu dlouho debatujeme a dopíjíme Tomášovu dobrou náladu.

Den 9. sobota 9.4.2016 370 km

Vstáváme na pohodu bez budíku. Sundáváme kufry a vaky. Plánujeme malý výlet do soutěsek a Jurovu „spojovačku“. Je to offroadová zkratka, kterou jeli při minulé cestě do Dakaru. Do navigace zadáváme 100 km vzdálenou křižovatku, tam se pak rozhodneme, jak dál. Cesta začíná hlubokou soutěskou, místy tak úzkou, že se vedle říčky sotva vejde silnice. Cesta je v celku kvalitní, občas je úsek šotolina tam kde velká voda asfalt rozebrala nebo sebrala most. Okolo nás pouze do červena zbarvené skály, jen podle řeky jsou namačkány zelená políčka, na kterých se hemží místní. Připadá mi jak v cestě do pravěku. Za soutěskou se ukazuje velká chudoba. Z hlíny postavené vesnice, domky mají stejné zbarvení jako okolní zem a jsou tak skoro neviditelné. Skrz vesnice projíždíme úzkými klikatými uličkami bez asfaltu, všude je spousta dětí a je zde dost živo. Kromě polorozpadlých různých prostředků, je zde nejčastější prostředek osel. Kilometry ubíhají pomalu a svírá nás ten pocit, raději to otoč, ale jedeme dál. Nakonec asi po 150 km dáváme v jednom městečku oběd, asi zatím nejlepší tažin. Lidi jsou tu zase neobvykle milí, tak se necítíme nebezpečně. Po obědě tankujeme a dáváme na radu jednoho a pokračujeme dále od kempu! Je tam prý zajímavost. Asi po 20 km offroadu se pokoušíme najít zajímavost. Tomáš i ve škarpě, bohužel ani tam ji nenalézá. Jsme od kempu dál, než bychom v tuto hodinu chtěli být. Jedeme zpět a volíme jinou trasu, pak možná Jurovu spojovačku. Je v mapě značena stejnou barvou, jako jsme přijeli a celkem může být dlouhá tak 100 km. Vzdálenost jsme odhadli, dokonce jsme věděli, že pojedeme přes sedlo 2900 m.n.m.. Překvapilo nás, že se v žádném případě nejedná o asfalt. Za mne projíždím nejnádhernější cestu, jakou jsem kdy jel. Dlouho cesta vede ve vyschlém korytu řeky s velkými volnými kameny. Poté se začíná zvedat klikatící jak na Stelviu. Výhledy jsou neuvěřitelné, cesta je zakouslá do stěny hlubokánského údolí. Často stavíme a fotíme, čas letí! Dostáváme se do výšky 2912 m, okolo jsou zbytky sněhu, je 7 °C a sněží. Cesta dolu se vleče, jedeme opatrně a začínáme být unavení. Asi po 50 km se začíná objevovat asfalt, stmívá se. Míjíme Jurovu spojovačku, tu už fakt nedáme. Do kempu navigace ukazuje 130 km, naštěstí po asfaltu. Opravené úseky silni štěrkem už přejíždíme bez ubrání plynu. Do kempu dorážíme okolo desáté. Úplně vyřízeni probíráme zážitky a Tomáš míchá dobrou náladu.

Den 8. pátek 8.4.2016 205 km

Vstáváme v 5! V rychlosti snídáme připravenou "snídani". Ali už čekal a byl nervózní, aby jsme stihli slunce. Spěchal a dost to s námi pálil. K dunám jsme dojeli brzy. Pojede nahoru, nepojede? Zastavil, něco tam zařadil a rozjel se. Prudkej kopec nahoru a nahoře konec duny. Asi se na to musí tak rychle. Motor řve. Co bylo za koncem jsme samozřejmě nevěděli, říkáme si, že to tady zná. Sedím vepředu. Nechápu, když jedeme v 5ti autem, proč všichni chtějí, abych seděl vepředu. Vidím hranu duny, kouknu na Aliho, má vytřeštěné oči. Nezná to tu. Rána hlavou o strop a divné křupnutí v zádech. Divné zvuky vydávali i kluci vzadu. Skok slušnej, asi to mělo tak být, je to přece po stopách Dakaru. Východ slunce byl nádherně romantickej. Schodli jsme se na to všichni čtyři kluci. Podle plánu objíždíme celé dunové pole, stejně jak jezdil Dakar. Projíždíme černou poušť podél hranice s Alžírem. Hasana se ptáme na vztahy s Alžírem, říká, že lidi se mají rádi, nemají mezi sebou problém. Horší to prý je na politické scéně. Zastavujeme u Berberského obydlí, přijímáme pozváni na čaj a chleba s olivovým olejem. Pro mne velkou zajímavostí byl důl na křemen. Díra v zemi, nad kterou vrčel otáčející se jeřábek. Obsluhoval ho vychrtlý mladík zahalený až po oči. Vytáhl nádobu a vyklopil ji do kolečka, to pak odvezl na vzdálenou hromadu. Super turistickou tečkou bylo hudební představení černých mužů. Hráli pěkně. Důchodkyně z německého autobusu tančily, znovu dostáváme čaj. Celý natěšení přijíždíme do hotelu, odmontováváme kufry a vaky a hurá do dun. I Petr statečně dojíždí po písku k dunám. Asi hodinu trápíme stroje a hlavně sebe. Šlo to všem docela obstojně, Ruda náš učitel by měl radost. A protože nemáme žádné zkušenosti, cítíme, že ten úplně jemný hluboký písek je nad naše možnosti. Do klasických dun se pouští pouze Jura na Vráně. Po krátké době to však vzdává, teče mu hadička benzínu. Ale dal to! V hotelu vaříme oběd, odpočíváme, balíme a odjíždíme směr na západ. Po cestě se snažíme točit záběry do filmu. Krajina mi připomíná Namibii, skály, kamení, křáky a dlouhatánsky nekonečné rovinky. V městě nacházíme kemp, Tomáš míchá náladu a do večera probíráme zatím nejlepší den na této cestě.

Den 7. čtvrtek 7.4.2016 298 km

Ráno dáváme čínskou polévku, je zima jako prase. Oblékáme vše, co máme a vyrážíme při zatažené obloze. Projíždíme širokánské údolí, cesta utíká, mráčky se ztrácejí a teplota pomaloučku stoupá. V krajině se postupně ztrácí zeleň, která tu je zřejmě jen teď na jaře. Silnice je v celku kvalitní, místy i úplně nová. Střídá se cesta v kopcích se super zatáčkami s úplnými rovinami. Zajímavostí jsou policajti. Odhaduji, že po 20 kilometrech mají na silnici stopku a nájezdové pásy se hřebíky. Každý pak musí zastavit a oni si jen vyberou, koho proberou. Ukážou jeď nebo zajeď sem. Taky jsou na každém kruháku, fakt jich je tu hodně. Nás nechávají být, jen jednou, když jsem předjížděl kamion asi 20 km/h s plnou čárou a to zrovna v místě kde měli tu stoku, kde se mělo zastavit. Nějak jsem je přehlédl, policista házel rukama, a protože kluci jedou za mnou a spí, tak jeli taky. To už ale mával razantněji. Dále pokračujeme podél vádí se super scenériemi. Projíždíme širokým údolím a konečně se kocháme kopečky dun. V cílovém městě, vlastně vesnici k nám utíká tmavší a mává, my přidáváme a ujíždíme. Za náma velká černá Toyota, zastavuje nás. Já jsem kamarád Hasana z Fesu Hasan. Nedá se nic dělat, bereme od něj ubytování, výtet teréním autem na východ slunce a 3h dlouhou projížďku po stopách závodu Paříž-Dakar. Alkohol se nám nepodařilo sehnat, tak usínáme brzo a střízlivý. Nechci vidět ten návrat do civilizace.

Den 6. středa 6.4.2016 170 km

Ráno se tlačíme do takové malé japonské dodávky. Musím sedět vepředu, to abych měl výhled. Průvodce starší pán v typickém plášti s podobnou slovní zásobou angličtiny jako mám já, tak klukům vše docela obstojně překládám. Nejdříve stavíme na vyhlídce nad městem. Na jedné straně obrovský muslimský hřbitov, na druhé straně města hřbitov židovský. Uprostřed medina, staré město. Procházíme úzkými uličkami, občas asi jako já. Udělali jsme dobře, sem by nás bez průvodce nikdo nedostal. Tohle je váš průvodce v tomto domě, kde uvidíte proslavené barvírny kůže. Schodů bylo opravdu hodně, doprava, nahoru, doleva, doleva, doprava a na střechu. Pán otevřel takovou velkou skříň na zdi. A v té skříni veliká televize. Všichni jsme byli napjati, co nám tam budou pouštět. Pouští nám video, kde je známá fotografie Fésu se spoustou kádí na barvení kůže. Bohužel ten pravý pohled je ze střechy dolů, kde probíhá rekonstrukce. Nakupujeme suvenýry a pokračujeme v dalších prohlídkách. Navštěvujeme klasické turistické atrakce, koberce, kardamon, stříbro. Samozřejmě pro mne je největším zážitkem jídlo. Učochtaní se rádi soukáme do čekající dodávky. Po necelé půlhodince nalézáme motorky v kempu v pořádku. Dokonce i Jura má suchý spacák, který mu předtím ovoněla dvoulitrová flaška s kolou. Přichází nahaněč, prý ve městě u pouště, kam jedeme, má manžela od sestry. Že až pojedeme okolo pumpy, tak na nás bude houkat a pojede za námi auto s 4x4. Hodně neodbytný chlapec, tak se uvidí. Na navigaci nastavuji asi 200 km vzdálené městečko po horší silnici. Krajina se postupně mění, zeleň ubývá, hliněná pole se mění v kamení. Stoupáme do hor až do sedla 2000 m.n. m. pak po veliké plošině dlouhatánskou rovinou. Všude jen kamení, okolo majestátní zasněžené hory a teplota okolo 10 °C. Kontrolky nám delší dobu svítí a tak při pohledu na benzínku se nám řádně ulevuje. Za restaurací vedle pumpy domlouváme „travnatý“ plácek. Místní pikolík prý Berber, který vypadá úplně stejně jako ostatní, smotává dráty, aby nám rozsvítil přinesené světlo. Třikrát se ptají, jestli něco nepotřebujeme. Místní lidé mne mile překvapili. Jsou neuvěřitelně příjemní, jsou super. Je zima jako prase, v restauraci dáváme tradiční mátový čaj. Ve stanech oblékáme všechno, co máme a usínáme.

Den 5. úterý 5.4.2016 320 km

Svítí sluníčko! Dáváme si pořádnou hotelovou snídani. Hodinku odpočíváme, natahujeme úplně prochcané oblečení a vyrážíme. Sluníčko svítí, usycháme a nálada podstatně stoupá. Místní řidiči jezdí hodně ohleduplně, vypadá to jako chaos, ale mají to pod kontrolou. Projíždíme spoustu kruháčů a hotelových resortů podél moře směrem na východ, pak se stáčíme na jih do hor. Výhledy, zatáčky a okolní lesnaté kopečky ubíhají rychle. Dorážíme do měst Fés a hned nás začne otravovat naháněč Hasan na motorce. Na semaforu na nás pořvává, že jeho táta má kemp, že je dobrý muž a jméno kempu, který mám v navigaci. Tak jsem kývnul a jedeme za ním a kontroluji navigaci. Najednou jede rovně, my doleva podle navigace a hned je zase za námi. Docela se rozčiluje. Do kempu kupodivu dojíždíme společně. V kempu je jen jeden asijský cyklista a my. Naháněč se ukazuje jako asi férovej, tak domlouváme průvodce na dopolední návštěvu starého města. Vaříme večeři, dopíjíme poslední alkoholy a usínáme za doprovodu nedaleké diskotéky.

Den 4. pondělí 4.4.2016 460 km

Konečně motorky. 400 km v silném dešti, 10 stupňů a vítr. Slušný start do motorkářské sezóny. Jízda je úplné utrpení. Španělsko jsem si představoval trochu jinak. Při balení jsem nepromoky nechal doma, jedu přece na jih Španělska a do Afriky, tam je potřebovat nebudu. Mé dobré oblečení mne určitě nezklame. Zklamalo a to ještě nejsem ani v Africe. Vodu mám úplně všude, nákrčník zafungoval jako knot. Ostatní nepromoky mají, mokří jsou úplně všude také. Všude, kde jsme byli, ve frontě na lístky, v trajektu, na záchodě, jsme tvořili doslova louže. Byli jsme docela středem pozornosti. Trajekt měl odplouvat v 18:30. Afrika nás vítá, vyrážíme v půl osmé. Jsme v africkém trajektu, jsme úplně mokří, pod námi někdo vylil kýbl vody a ti … mají klimatizaci naplno! My se ale zahřejeme, stojíme dlouhou frontu na razítko do pasu. Mně ho dal tak šikovně, že se při dalších pěti kontrolách divili, že nemám razítka, tak jsem jim ho musel vždy ukázat. Otevřeli se vrata trajektu, ven svítily reflektory nedočkavých tmavších. Koukali jsme na to s otevřenými pusami, pak to přešlo v dlouhý smích až dlouhý záchvat smíchu. Před trajekt někdo postavil zeď z vodorovně letící vody. Vítej Afriko! Výměna peněz bez problémů. A pak to začalo, 11 hodin večer, byla tma a pršelo, k tomu mi praskla žárovka v předním světle. Benzínku jsme našli po půlhodinovém bloudění po nových kruháčích, které nejsou v navigaci. Pak už jen 30 km na dálková světla a hotel. V hotelu parkujeme v podzemních garážích. Když do ní vjíždíme tmavou uličkou lemující nevábně vyhlížejícími tmavšími, bylo mi všelijak. Pak jsme uvízli ve výtahu, naštěstí se nám podařilo násilím otevřít dveře a protáhnout se ven. I já. Odlepili jsme oblečení a v půl druhé uleháme úplně vyřízení.

Den 3. neděle 3.4.2016 650 km

Zvonek, budíček nebo zvoní telefon? Telefon, volá Matyáš, můj synáček. Je 7 ráno, ale mám radost, že ho slyším. Bohužel zjišťuji, že moc nemluvím. Rýmička se přesunula na hlasivky. Dnes nás čeká asi 600 km a balení na motorku. Vlastně hlavně Tomáš bude balit. Stihl totiž jenom naložit věci do auta na volno, na podlahu, na celou podlahu a má velké auto. Ale je šikula, tak to stihne. Taky nás večer čeká prý nějaká velká sláva v té vesnici, kde budeme nechávat auta. Budeme říkat u bratránka. Mám z toho trochu strach. Naposledy jsme se družili v Gruzii a druhý den jsme museli odpočívat. Vítězně jsme dorazili všichni a těch 2700 km zvládli bez ztráty kytičky. Náš nocleh je taková chatka na kopečku v chatařské oblasti. Úspěšně jsme zabalili, pojedli a vyrazili na tu slávu. Prý se to koná na obecní louce za kopcem a čekají na nás. Louka byla olivový sad rozdělený dřevěnými ohradami na čtverce. Všude byli chaoticky zaparkovaná auta a vytvořené skulinky piknikujících obyvatel vesnice. Každá skupinka měla svojí ohrádku, ohníček, stan a plný stůl všeho dobrého. Od skupiny bratránka jsme dostali pivka a pobyli asi hodinku. Po přesunu do vesnice navštěvujeme místní hospůdku a nasáváme zdejší tradice, pivečko do dvojek, místní panáčky a pořád dostáváme koštovat něco dobrého. V Maroku to bude s alkoholem špatné, tak bylo veselo. Dokonce Tomáš velice chytře zareagoval. Do Maroka se smí dovézt pouze jedna flaška alkoholu. A když jedna, tak pořádně plnotučná. 1,5 litru 99% špiritusu. Poměr 1 flaška/účinek je jasně nejlepší. Tomáš je prostě dobrej. V chatce hodně oblečení, popíjíme až do spánku. Ještě zajímavost. Vůbec tady netopí a to tu bývají i mrazy. Mají tu kulaté stoly. Místo trnože mají desku, na kterou se pohodlně položí nohy. V prostředku té desky je asi 30 cm díra, do které se postaví nádoba s horkými uhlíky nebo kameny. Pak mají dlouhé tlusté ubrusy, do kterého se všichni zabalí od pasu dolů. My jsme to nezkoušeli, zvolili jsme pokrokovější metody vnitřního ohřevu.

Den 2. sobota 2.4.2016 950 km

Už jsme na cestě, nemusím být nervózní, a tak jsem se dobře vyspal. Ze včerejší rýmy jako prase je už jen takový selátko, ta to snad půjde. Ráno 4 °C, mlha a déšť. Stavíme u McDonalda na kávičku a snídani z vlastních zásob. Zase déšť, tak si s Petrem pouštíme Ruské písně pro zvednutí nálady. Cesta pomalu utíká, silnice usychá a začíná vykukovat puňťa. U Bordeaux je už 19 °C a azuro. Prudce stoupá nálada, už jen 1000 km a tak probíhá i oslavný zpěv. Až k Atlantiku jedeme po neplacených silnicích. Tady už to ale fakt nejde, retardéry, třicítky, kruháče a hodně. Najíždíme na placenou dálnici a nejhorší úsek přejíždíme komfortně. Pak asi 100 km a bereme třetí hotel. A protože už je hezky a máme dobrou náladu, tak na pokoji slavíme.

Den 1. pátek 1.4.2016 1100 km

Úplně původní plán byl vyrazit ve 4. Po vydatné snídani, zapojení vozíků a všeho co sebou táhneme, jsme vyrazili v půl sedmé. Cestu na jih Španělska máme v plánu přetrpět ve dvou autech s vozíky, na které jsme naložili naše stroje. Dokonce Tomáš veze i Pařez pro svého bratrance, u kterého necháme nepohodlná auta a pak už po ose. Pařeza Tomáš protáhl v blátě, prý aby to vypadalo nenápadně. Cestou jsme doplnili zásoby v Lídlu a pak už jen zábavná dálniční cesta. Německo po dálnici 90 km/h a až do tmy do Francie. Hotel B&B bez obsluhy s platebním automatem byla jasná volba. Jsme vyřízení. Večeříme řízečky a jdeme brzo spát.

Den 0. čtvrtek 31.3.2016 0 km

Na chaloupce, na Vysočině jsme se sjeli po páté podle plánu. A už to začalo. Dovolenková pohoda, nejdřív pivko pak nakládání našich miláčků a balení. Proběhlo i potrestání první tvrdší lahvičky a debaty až do úplného konce.span>